Jdi na obsah Jdi na menu
 


Když byl přibližně před osmi roky představen DV formát, bylo to ohromné vylepšení oproti VHS. Byl to digitální video formát, který znamenal konec šumu na kazetách - obraz byl ostrý a čistý a byl celkem problém ho rozeznat od toho, který byl vytvořen na mnohem dražších profesionálních video kamerách. Také jsme v posledních osmi letech viděli zrod a rozkvět statické digitální fotografie. V některých případech je digitální fotografie technicky méně náročná než video a to z toho důvodu, že při fotografii musíte v jednu chvíli zachytit jen jeden snímek. U videa zachytáváte 25 statických snímků za sekundu například po dobu jedné hodiny! V tomto ohledu je video mnohem náročnější než statická fotografie.

Na druhé straně, digitální fotografie je mnohem složitější a to proto, že snímek videa má přesně určenou velikost (v Evropě je to 720 x 576 bodů) a naopak statická fotografie musí zachytit co nejvíce možných bodů – pixelů. V začátcích digitální fotografie nebyl počet pixelů problém. První digitální kamera od společnosti SONY – MAVICA, byla v podstatě vlastně jednosnímková videokamera, což dávalo v té době smysl, protože MAVICA zobrazovala snímané obrázky na přímo na televizi. Byl tu ale malý problém: fotografové pochopitelně nechtěli akceptovat televizní kvalitu, protože je velmi vzdálená kvalitě filmového rozlišení. V dnešní době už můžete bez problému v jakémkoli obchodě s elektronikou koupit digitální fotoaparát, který směle konkuruje a i překonává kvalitu filmu. Rozlišení digitálních fotoaparátů je v dnešní době ohromné - CCD čipy dosahují rozlišení až 64 megapixely, které můžete najít v některých high-end fotoaparátech. Přibližně za cenu 50 000,- korun si můžete koupit fotoaparát s přibližně 8-mi megapixely – což je víc, než vůbec domácí uživatel potřebuje. Takže jak se může DV rozlišení porovnávat s tímto? Pravdou je, že velmi těžko. Kalkulaci si můžeme udělat velmi jednoduše: DV snímek má 720 x 576 bodů. Když je vynásobíme, získáme 414 720 bodů. To je méně než polovina megapixelu! Polovina jednoho megapixelu je dokonce méně, než má nejlevnější digitální fotoaparát, který dnes můžete koupit. Jak tedy může být DV video, které vypadá tak dobře v porovnání s VHS, založené na tak malém rozlišení? Na tuto je několik odpovědí a všechny pomáhají vysvětlit důležité rozdíly mezi HDV a DV. Když vidíme obraz, dojem jeho ostrosti závisí, v širokém pojmu, na množství informací, které nám obraz prezentuje. Při statických obrázcích je nejjednodušší cestou jak popsat množství informací obrázku (vlastně popsat co je na obrázku) je určit počet bodů obrázku. Tam jednoznačně DV ztrácí v porovnání s digitálními fotoaparáty. Ale video má jednu obrovskou výhodu oproti statické fotografii, protože s pohyblivým obrazem je množství informací, předkládaných divákovi vyšší a získáme ho vynásobením rozlišení jednoho snímku množstvím snímků za sekundu! Dalším způsobem, jak to vysvětlit je, že video má „rozlišení v čase“. Video aktualizuje to, co vidíte 25-krát za sekundu a náš dojem

z kvality videa je mnohonásobně vyšší. Pokud bychom nebrali v úvahu tento efekt, VHS kvalita by nebyla přijatelná. Je tu ještě jeden faktor a sice že jednoduše od videa očekáváme lepší kvalitu. Jsme zvyklí na sledování televize a jsme spokojení s kvalitou, kterou nabízí. Mnoho lidí ani nikdy nevidělo jak dobře může standardní rozlišení vypadat v televizi. Obraz přímo ze studiové kamery zobrazený na drahém profesionálním studiovém monitoru vypadá opravdu úžasně a to i přesto, že rozlišení je omezené na méně než polovinu jednoho megapixelu. Takže standardní rozlišení, nebo chcete-li Standard Definition, může vypadat opravdu dobře a bude tu stále ještě dost dlouho. Ale je tu též několik dobrých důvodů proč potřebujeme něco lepšího než SD. Zde je jeden z nejdůležitějších: velké obrazovky. Velké obrazovky představují výzvu pro SD video. Čím blíže velké obrazovce sedíte, tím hůře vypadá výsledný obraz a je snadné pochopit proč. Je to jednoduché, s větší obrazovkou potřebujete i více bodů. Nestačí jen větší body. A to je problém klasického standardního rozlišení. Je úplně jedno jak je obrazovka velká, stále zobrazuje jen stejný počet bodů, tedy 720 x 576. Velké obrazovky neznamenají více detailů, znamenají jen stále větší zobrazované body. I přes nedostatky v současném TV standardu, velké obrazovky stále více zaplňují pulty obchodů. Když se však zeptáte uživatelů velkých obrazovek, co se jim líbí na jejich displejích, tak vám odpoví že to, jak jsou ploché, jak málo místa zabírají anebo jak jsou úžasně velké – ale jen dokud sedí v dostatečné vzdálenosti od obrazovky budou mluvit o obrazové kvalitě. Velké obrazovky jsou problémem pro standardní rozlišení televize. V dnešní době už lidé prohlížejí digitální fotografie na svých počítačových monitorech a stále více se začínají ptát „Proč i moje video nemůže vypadat tak dobře?“ A to je velmi důležitá otázka. Proč by i video nemělo být ve větším rozlišení? Dobrá zpráva je, že skutečně může.

High definition video je na trhu v podstatě již několik let. V Americe si můžete koupit high definition televizor a sledovat high definition vysílání na většině hlavních stanic. My v Evropě ještě nemáme high definition vysílání (kromě satelitního kanálu Euro 1080), ale v roce 2006 bude mít stanice Sky také HD kanály a terestriální vysílání bude následovat přibližně za další rok. Stanice nyní nakupují HD techniku, protože vědí, že TV kanály vyžadují HD obsah. HDV je tu pro spotřebitele a všechny, kteří chtějí používat HD, ale nemohou si dovolit utratit stovky tisíc korun za profesionální HD kamkordér. Význam „HDV“ je na první pohled jasný a vznikl spojením „HD“ a „DV“ - tato kombinace přesně vyjadřuje i co vlastně HDV je: high definition video na DV pásce. HDV používá MPEG-2 kompresi a pro zachování kompatibility na straně výrobce byl vytvořen úplně nový formát bez nutnosti  návrhu nového typu nosiče a mechanických částí, které s tím souvisejí. HDV je fantastický nový formát. Ale proto, abyste ho pochopili, musíte rozumět i high definition televizi samotné. HDV je v podstatě jen cesta, jak docílit high definition televize. HD video není jen o trochu lepší, je omnoho lepší než klasické SD. Pamatujte, standardní rozlišení v Evropě je 720 x 576 bodů. Největší HD rozlišení dosahuje až 1920 x 1080 bodů. To je více než dva megapixely, což už je přibližně to, co získáte i z digitálních fotoaparátů. Samozřejmě se to nevyrovná 10- ti megapixelovým snímkům z profesionálních fotoaparátů, ale nezapomínejte, že dostáváte až 25 snímků za sekundu. Takže výsledek je fantastický. Na to, abychom pochopili jak HDV pracuje, si musíme nejprve popsat datové toky. Když se poprvé setkáváte s digitálním videem, je obtížné pochopit jak přesně čísla reprezentují obraz – stále ty jedničky a nuly, se kterými pracuje počítač. Není nutné dopodrobna probírat jednotlivé detaily, stačí si říci, že když je obraz zdigitalizován, je to jakoby byl tento obraz překrytý jemnou mřížkou a každé barvě nacházející se uvnitř každé buňky je přiděleno číslo, které reprezentuje vlastnosti jasu a barvy. Tato čísla ve skutečnosti reprezentují samotné video. Nyní si jistě umíte představit, že těchto dat je pro pohyblivé video celkem velké množství.

Skvělé na HD je to, že obsahuje až pětkrát více obrazových bodů než SD. Co ale není až tak skvělé je to, že musíme ukládat a zpracovávat taktéž pětkrát více dat než doposud. A to je problém. Abychom si to trochu lépe představili, SD video vytvoří přibližně 15 plných disket dat pro jednu sekundu videa. Kdyby to byl obyčejný text, mohli bychom na jednu disketu uložit celou knihu. Vynásobte si patnáct disket potřebných pro jednu sekundu SD videa pěti a získáte ohromující výsledek - 75 disket pro jedinou sekundu HD videa. Pokud si to opět promítneme na knížky, tak 75 knih je celkem velké množství dat. Nebudete věřit, ale počítače v podstatě dokážou zpracovat nekomprimované HD video, což je skoro nepředstavitelný jeden Gigabit za sekundu. Avšak na takovýto materiál potřebujete i počítač „na míru“ s velkým množstvím rychlých disků. Extrémně rychlá disková pole budou samozřejmě i extrémně drahá. Ale pro většinu z nás, kteří nechtějí utratit celý majetek za dostatek úložného prostoru, je nejlepší cestou komprese. Jak jistě víte, komprese je celkem komplexní pojem. Programy, které vykonávají kompresi – nazývané kodek (codec) – jsou většinou navrhované matematiky. Naštěstí tyto kodeky pracují tak dobře, že většinu z nás ani nemusí zajímat, jak vlastně pracují. Ti, kdo už střihali video za použití přednastavených kodeků a nastavení, mohou následujících pár řádků přeskočit. Pokud se však chcete hlouběji ponořit do této problematiky a chcete vytvářet video pro různá média (DVD, web apod.), tak se vám vyplatí číst dále. Jak jistě víte, nejpopulárnějším video formátem používaným videokamerami je DV, spolu s jeho blízkými příbuznými DVC Pro (Panasonic) a DVCam (SONY). Často se hovoří o tomto formátu i jako o DV25, kde 25 reprezentuje počet magabitů za sekundu. DV komprimuje video se standardním rozlišením v poměru zhruba 1:5. To snižuje datový tok na bod, kde se na DV kazetu vejde přibližně hodina záznamu a na přiměřený počítačový disk několik hodin. Postupem času se počítače zrychlily a kapacity pevných disků zvětšily, takže v dnešní době můžete bez problémů zpracovávat DV materiál na běžném počítači. HD produkuje až pětkrát více dat, než SD. Pokud bychom komprimovali HD stejně, jako komprimujeme SD, dostali bychom jen okolo 12-ti minut videa na DV pásku a i to jen tehdy, kdyby se páska posouvala pětkrát rychleji, než doteď. Kdyby se zapisovací hlava měla točit takovou rychlostí, nebyl by to nejsnazší úkol pro inženýry, navrhující nahrávací zařízení. Takže HD musí být komprimované mnohem více než SD, abychom s ním byli schopni pracovat. To nám přináší velké dilema: komprese snižuje kvalitu a první důvodem, proč chceme používat HD, je zvýšení kvality. Dokud na trhu ještě HDV nebylo, nebyla téměř žádná cesta z tohoto složitého hlavolamu. Opět se tento problém vyřešil úplně jednoduše – časem.

Nejprve musíte pochopit, že nemluvíme o typu komprese, kterou využívá „zip“ pro komprimování souborů na počítačích. Tento druh komprese dokáže zredukovat data na základě analýzy statistik podobných vlastností a přidělení znaků pro ty nejfrekventovanější. Čím se vlastnost vyskytuje častěji, tím je kratší znak, který ji zapisuje a naopak. Tato vlastnost spolu s několika dalšími technikami znamená, že když rozbalíte soubor, získáte perfektní kopii originálu. Toto se nazývá „bezeztrátová“ komprese a pracuje velice dobře. Tato technika ale nepracuje dobře s obrazem a zvukem, protože pro bezeztrátový kompresor je digitální obraz a zvuk jako soubor náhodných čísel a kompresor neumí rozpoznat vzory a nemůže být zkomprimováno (existuje několik bezeztrátových kodeků, které sice poskytují vysokou obrazovou kvalitu, avšak nenabízejí vysoké kompresní poměry, které jsou tak potřebné pro vtěsnání HD na kazetu malého formátu. Video komprese pracuje odlišně. Při tak velkých kompresních poměrech jednoduše neexistuje cesta, jak zrekonstruovat originální údaje. Není to ani potřeba, protože pokud výsledek vypadá úplně stejně potom (i když jsou data odlišná), všechny údaje jsou stejné. Jak jsme si již říkali, komprese videa je komplikovaný proces. Ale základy je velice jednoduché pochopit. Je dobré pochopit alespoň princip jak tento proces pracuje, protože komprese ovlivní celkovou kvalitu výsledného videa. Když budete vědět, kde mohou nastat problémy, tak je můžete hned na začátku obejít a vyhnout se tak problémům, které by později nastaly. Video komprese běžně pracuje tak, že si „prohlíží“ obsah jednoho snímku, analyzuje ho a snaží se ho popsat tak, aby nebyl zvlášť popisován každý bod. Je několik způsobů, jak se toho dá docílit. V jednoduchém příkladu, jako je tento, může kompresor určit každému bodu ve snímku odstín bílé. To je mnohem méně, než napsat 414 720 krát „256, 256, 256,...“. Další možností komprese je zjistit, jak ostré jsou okraje mezi světlými a tmavými odstíny a snažit se je popsat efektivněji, dělá se to rozdělením snímku na bloky bodů nazývané makrobloky a nahradit je čísly, která v nich dokáží obnovit jejich vzory (taktéž se tato metoda nazývá Discrete Cosine Compressor a DV a MPEG pracuje podobně). Přestože jde o komplexní proces, je to osvědčená technologie a pracuje velmi dobře. Ale neposkytuje dostatečné kompresní poměry pro HD. Nyní si trošku pomůžeme cestováním v čase. Už jsme si říkali, že komprese videa pracuje na základě vyhledávání jednoduše popsatelných prvků snímku. Pokud se tyto prvky opakují, je nutné je popsat jenom jednou. A přesně to samé platí pro sousední snímky, stejně jako pro jeden samotný snímek. Opět si představte náš bílý snímek. Není tam nic a stejně tak se nic nemění v čase. Takže vše, co musí kompresor udělat, je spočítat počet snímků a říci „všechny tyto snímky jsou bílé“. Je-li každý snímek stejný, jediné co musíte udělat, je zapsat vlastnosti jen jednou. Věci se trochu zkomplikují, je-li ve videu pohyb. Pokud je pohyb ve videu jen v jedné jeho části, jen ta část se musí aktualizovat v čase. Body, popisující část snímku bez pohybu se musí aktualizovat jen jednou.

Dokonce i na místech, kde je pohyb, je stále možné redukovat údaje „sledováním“ cesty pohybujících se objektů. Představte si, že auto jede z pravé strany snímku na levou, přičemž pozice kamery se nemění. Všimněte si, že blok bodů, popisujících auto, se v podstatě nemění, mění se jen jejich pozice na snímku. Takže vše, co musí kompresor udělat, je zjistit kde pohyb toho auta začíná a kde končí a přesunout tento blok údajů po snímku. HDV používá MPEG-2 kompresi. Je to přesně ta samá komprese, jakou používá DVD – takže dobře odzkoušená a otestovaná. Jediný rozdíl je zvýšený počet bodů na snímek, aby se vyrovnal HD rozlišením. MPEG-2 je velmi dobrý při využívání podobnosti mezi snímky a rozděluje video do skupiny snímků nazývaných GOP (Group of Pictures). GOP obsahuje několik rozdílných typů komprimovaných snímků. Není nutné příliš rozebírat tento formát, ale existují tři základní druhy: I-snímek je komprimovaný nsnímek, který není závislý na žádném z okolních snímků - je to plný snímek). P- a B-snímky jsou rozdílové snímky od sousedních snímků. Nemůžete dekomprimovat izolovaný P- nebo B-snímek, protože je závislý na sousedních snímcích. Existuje verze MPEG-2, používaná ve vysílání, která nevyužívá GOP a obsahuje jen I-snímky. Nekomprimuje video tak dobře, jako formát s dlouhým GOP. DV komprese je velmi podobná této verzi. Když stříháte video, potřebujete mít stejný přístup ke každému samostatnému snímku ve videu. Střihači potřebují přesnou kontrolu nad jejich materiálem a potřebují dělat střihy na správném místě. Kdybyste mohli dělat střihy jen každých pět nebo deset snímků, byl by střih komplikovaný, ne-li nemožný.

Už jsme se přesvědčili, že komprimovat HD tak, aby se vešlo na DV pásku, představuje základní problém: čím je komprese větší, tím je kvalita nižší. A teď už víme, že kompromis, který to umožňuje, se nazývá MPEG-2 s dlouhou GOP kompresí (trochu nesprávný název, protože krátký GOP znamená jen Isnímky, což v podstatě není ani GOP). Pravdou je, že dlouhý GOP nebyl navržen pro editaci videa. Byl navržen jako ideální způsob dodání výsledného materiálu koncovému uživateli. MPEG-2 s dlouhým GOP je způsob, jakým se dostává digitální TV k většině svých diváků. Je používán primárně pro satelitní vysílání, kabelové televize, digitální terestriální televize nebo DVD a pracuje velice dobře. Většina lidí si myslí, že DVD video je nejlepší, co doposud viděli. MPEG-2 s dlouhým GOP dokáže přinést vynikající obrazovou kvalitu. Dlouhý GOP je ideální pro přenos, protože poskytuje vysoké kompresní poměry, dobrou kvalitu a protože koncoví uživatelé většinou nestříhají a neupravují příchozí vysílání. Ale s HDV musíte upravovat a stříhat dlouhý GOP formát. Nyní se blíže podíváme, jak to celé pracuje a jak dostat co možná nejvíce z tohoto důmyslného kompromisu. Nejprve si odmyslete myšlenku bez Snímkového HDV (jen P a B-snímky). I když jsou tyto snímky kompletně získané z okolních snímků, P a B-snímky vlastně přinášejí obraz. Musí, jinak by to vůbec nefungovalo. Když je HDV dekomprimováno, všechny snímky jsou zobrazeny na vaší obrazovce. Pokud vše funguje tak jak má, nemůžete vidět žádný rozdíl mezi I, B a P-snímky. Je několik způsobů, jak nejlépe střihat HDV. Canopus přináší všechny tyto způsoby, takže si můžete vybrat kterýkoli z nich, který bude pro vás nejlepší. Ale pamatujte si, kvalita výsledného videa bude jen tak dobrá, jako nejslabší článek ve vašem řetězci. Proto se Canopus koncentroval na tyto potencionální problémy a nabízí to nejlepší možné řešení.

Nemůžete upravovat komprimované bvideo bez jeho dekomprese. Nemůžete bnho vidět ve své komprimované formě. V podstatě nikdo nikdy neviděl MPEG-2 nebo jiný typ komprimovaného videa, protože nemůžete „vidět“ čísla, která tvoří rozložený komplex matematických dat – což MPEG- 2 ve skutečnosti je. Vše, co můžete vidět, je dekomprimovaný výsledek komprimovaného videa. Takže neexistuje něco jako střih „nativního“ komprimovaného videa, kromě případu práce s formátem s krátkým GOP jako je DV a i v tomto případě děláte pouze ostré střihy, bez efektů – i prolínačka je rekomprimována! Jednoduše řečeno, jediný způsob jak pracovat nativně s HDV, by byl stříhat pouze na úrovni I-snímků – které budou vždy jinde než potřebujeme. Provést střih na nesprávném místě znamená ztratit několik B a P snímků z jejich „rodičovských“ I snímků a video by se nám ztratilo až do startu dalšího I-snímku.  Tento efekt občas můžete vidět v televizním vysílání, když dojde k výpadku při přenosu, kdy se video na chvíli ztratí nebo rozpadne na barevnou šachovnici a obnoví až s příchodem dalšího kompletního GOP bloku. „Stříhat nativně“ je vykládáno trochu jinak. Takzvaně „nativní“ HDV střižna ukládá video v HDV formátu, dekomprimuje ho když je třeba (například při zobrazení nebo efektu) a rekomprimuje zpět do HDV pro finální výsledek. To funguje celkem dobře, ale není to nezbytně ta nejlepší cesta jak pracovat s HDV. Zde je proč. Videokomprese není bezztrátová – je ztrátová. Není to ale tak špatné jak to zní. Sice je pravda, že při kompresi dvacet k jedné zahazujete 95 procent dat videa – co ale likvidujete jsou data, která vám stejně pravděpodobně nebudou chybět. Takže i když zahodíte 95 procent dat, obraz vypadá skoro stoprocentně dobře. To je zázrak moderních kompresních technologií. Bohužel ale nemůžeme být závislí pouze na zázracích. Když rekomprimujete video, které již bylo jednou zkomprimováno, začínáte s neúplným obrazem, což znamená že jakýkoliv výsledek bude založen na průměru založeném na odhadu založeném na… Dobře, pokud to budete dělat příliš často, skončíte s něčím na co se nedá koukat. Nejsou zde žádná pevně stanovená pravidla, hodně záleží na obsahu záběru. Jednoduše: jasné (plné/základní) barvy s malým pohybem budou rekomprimovány lépe, než množství detailů (křoví plné bobulí ptačího zobu) a velkého/výrazného pohybu (křoví plné bobulí ptačího zobu podél cesty snímané zpětně z jedoucí motorky). Je třeba se vyhnout příliš velkému počtu komprese a dekomprese HDV. Složité vícevrstvé video a kompozice mohou vést k problémům. Ale je zde i další důvod proč nechcete pracovat nativně v HDV. Komprese a dekomprese HDV jsou výpočetně velmi náročné úlohy. Je lepší věnovat čas kreativním efektům a přehrávání více vrstev v reálném čase. Problémy práce s nativním HDV jsou více než evidentní. Mohou výrazně zpomalit celý střihový proces a omezit možnosti práce v reálném čase. Canopus má odpověď na všechny tyto problémy.

Zaprvé, Canopus má hardwarová řešení. I když moderní PC disponuje velmi vysokým výkonem, stále má omezené možnosti. Práce s DV je s dnešními počítači bezproblémová. Práce s HDV ne! Při práci „nativně“ v HDV, bez vyhrazeného HDV hardwaru, to může být opravdu pomalá a nevděčná práce. Jsou zde také otázky kvality. Canopus hardwarová řešení jsou schopná filtrovat video materiál a pracovat s ním v reálném čase. Ostatní pouze softwarová střihová řešení buď berou příliš procesorového výkonu, což činí proces střihu videa pomalým nebo využívají výkon ostatních komponent počítače jako je například grafická karta. Není proto divu, že utrpí kvalita – grafická karta je optimalizovaná pro RGB grafiku (pochopitelně) a ne YUV video. Zadruhé, Canopus má nejlepší dostupnou technologii videokodeků a to je klíč kvality a výkonu Canopus systémů. Již jsme si pověděli, jak je střih nativního HDV pomalý a může vést ke ztrátě kvality. Canopus to řeší elegantně a efektivně. Canopus má svůj vlastní HD kodek. Používá mírnější kompresi než HDV a je výrazně vhodnější pro střih videa. Vyžaduje výrazně méně výkonu, takže můžete přehrávat více video stop současně a aplikovat efekty a prolínačky v reálném čase. Zde je jak to funguje. Když je video nabíráno do Canopus střihového systému, je překódováno do Canopus HQ formátu. Po celý zbytek střihového procesu pracujete v HQ kodeku. V praxi to znamená, že budete schopni přehrávat více video stop v reálném čase (protože je jednodušší dekomprimovat a komprimovat videodata v HQ kodeku) a budete schopni pracovat s více vrstvami bez znatelné ztráty kvality. S Canopus HQ kodekem a hardwarovou konverzí rozlišení je střih stejně jednoduchý a přímočarý jako jste zvyklí u DV. Ale jak vidět výsledek vaší práce – za předpokladu, že většina lidí nemá televizi s vysokým rozlišením?

Také zde jsou dobré zprávy na několika frontách: začněme s lidmi co mají pouze klasické SD televize a DVD přehrávače. Když nahráváte video v HDV, proces začíná na světlocitlivém prvku v kameře. HDV kamery SONY mají tři a dohromady dávají čtyři až pětkrát více obrazových dat než konvenční DV kamera. Což znamená, že pokud převedete toto video na SD, bude pravděpodobně vypadat lépe než když by začalo svoji životní cestu jako SD. Pokud ale nebude vaše technologie snížení rozlišení příliš dobra, finální obrázek pravděpodobně naopak utrpí. Technologie snížení rozlišení (downkonverze) vyvinutá Canopusem dávají nejlepší možnou kvalitu – takže nemusíte mít strach. Je také potřeba říct, že pokud bude originální záznam proveden velmi kvalitní SD kamerou s profesionálním objektivem, HDV video konvertované do SD rozlišení nebude tak dobré – jednoduše bude vypadat jinak. Ale pokud srovnáte výstup z kvalitní spotřební DV kamery s výsledkem downkonvertovaného HDV, téměř jistě bude výsledek z HDV zdroje lepší. To znamená, že z HDV může profitovat každý - ať již má HD zobrazovací zařízení nebo ne. Pro zobrazení HDV v plném rozlišení je několik snadných možností – začněme s plochými televizory. Plasma a LCD obrazovky často nabízejí rozlišení vyšší než standardní PAL. Některé ale ne – na což je třeba dát pozor při nákupu. Pokud uvidíte levnou plazmu – pravděpodobně se jedná o starší model s nízkým rozlišením. Pro docenění HDV budete potřebovat rozlišení alespoň 1280 na 1080. Menší rozlišení jako například 1080 na 768 nejsou dostatečné. Ideální je rozlišení je 1920 na 1080, ačkoliv taková zařízení jsou již dostupná, jejich cena je velmi vysoká. Není žádný důvod, proč by HDV video nemělo být distribuováno jako HDV. Používá kompresní formát (MPEG-2, dlouhý GOP), který má veškeré charakteristiky distribučního formátu. Ale soubory jsou stále příliš velké – stejné velikosti jako DV soubory. S DV nebo jiným SD formátem je normální převést je do SD MPEG-2 s dlouhým GOP, což je formát používaný pro DVD. Může se zdát, že chceme příliš – komprimovat HDV ještě více a dostat dostatečné dlouhé video na DVD - ale je to možné. Existují efektivnější kompresní formáty než je MPEG-2. Některé z nich jsou součástí MPEG-4 specifikace. Ale nejdostupnější a nejjednodušší na distribuci je Windows Media Video. Použitím WMV, je možné uložit celý film v HD na DVD-R. Ač se to zdá nemožné, datové toky kolem 5 megabit za sekundu dávají celkem dobré výsledky. Samozřejmě záleží na typu videa a pokud je ve videu hodně pohybu, je nezbytné použít vyšší datový tok. Canopus vám dává všechny nástroje pro tvorbu WMV souborů, které bude schopný ve Windows přehrát i běžný uživatel. Do budoucna: zdá se, že WMV bude „vyžadovaný formát“ pro HD DVD, což znamená, že každý budoucí HD DVD přehrávač bude vámi vytvořené WMV soubory přehrávat.

Bohužel dokud nebude nová generace DVD přehrávačů dostupná, budete omezen na přehrávání Windows Media 9 souborů pouze na počítači. Do té doby, je zde alternativa, která se ale pravděpodobně nestane světovým standardem, ale je levná a krátkodobě se o ní vyplatí uvažovat. Jmenuje se HVD, což znamená “High clarity Video Disk”. Naštěstí kvalita videa, kterou poskytuje je vyšší než jméno tohoto formátu. HVD je čínská technologie v podobě velmi levných přehrávačů schopných reprodukovat HD materiál na běžném DVD-R disku. Použitá komprese je MPEG-2 stejně jako v případě HDV a výsledek je překvapivě dobrý vzhledem k ceně tohoto systému. Nikdo nepředpokládá,že by zde s námi HVD formát byl několik desetiletí, ale je tak laciný, že se o něm vyplatí uvažovat, pokud chcete svá HDV videa vidět hned teď. ������������

Existuje pět typů připojení se kterými se u HD setkáme: Component, VGA, DVI, HDMI a HDSDI. Normální video připojení jako kompozitní a Y/C (S-Video) nefungují, jelikož jsou vázána na PAL a NTSC, což jsou SD standardy. Component je připojení s kterým se nyní setkáte asi nejčastěji. Je analogové, takže je zde jistá ztráta mezi zdrojem a zobrazovacím zařízením, ale dává velmi dobré výsledky s kvalitní kabeláží. V podstatě každé HD schopné zařízení má tento druh připojení. Nepřenáší zvuk, takže budete potřebovat separátní připojení zvuku. VGA je počítačový standard pro připojení počítače k analogové obrazovce. Funguje dobře a za určitých okolností je to jediná cesta jako zobrazit HD video z počítače. VGA nepřenáší zvuk. DVI je digitální připojení. To je dobré pro video, protože nedochází ke ztrátě kvality. Jedná se o nejlepší způsob jak zobrazit video z počítače. Některé DVD přehrávače mají DVI připojení, ale pravděpodobně bude nahrazeno HDMI . DVI má maximální horizontální rozlišení 1.600 bodů, což v teorii znamená, že nemůže přenést plnou HD specifikaci, ale v praxi je to problém pouze u velmi drahých obrazovek. DVI také nepřenáší zvuk. HDMI znamená High Definition Multimedia Interface. Jedná se o ideální cestu pro připojení HD zdroje k obrazovce, protože přenáší nekomprimované digitální HD, stejně jako několik kanálů zvuku. Jedná se o poměrně nový standard, který bude mezi námi jistě několik let a stane se v budoucnosti standardem pro přenos HD v domácnostech. HDSDI je HD verze SDI, což je profesionální standard pro přenos nekomprimovaného SD signálu. Jelikož se jedná o digitální přenos, není zde ztráta kvality. Není lehké najít display s tímto připojením a pokud ano, tak včetně odpovídající profesionální ceny. HDMI je stejně dobré při nižší ceně. Pokud pracujete s profesionálním HD systémem, pravděpodobně budete potřebovat střihový systém vybavený HDSDI. HDSDI může přenášet také do signálu vložený zvuk.

Prokládané video je zde od té doby co jsou zde televize s „Cathode Ray Tubes“ (CRTs). Všechny televizní standardy jsou založené na prokládaném videu. HD video může být buď snímané buď prokládaně nebo progresivně. Je důležité pochopit tyto pojmy a není to zas až tak složité. Progresivní video je snímané zprava doleva odshora dolů: řádek 1, řádek 2, řádek 3, až do konce snímku. Je to tak jednoduché, přesně tak jak byste čekali. Prokládané video je snímáno zprava doleva, odshora dolů stejně jako progresivní video. Rozdíl je v tom, že každou padesátinu sekundy (šedesátinu v NTSC regionech) je snímána každá druhá řádka z kompletního snímku, poté, v druhé padesátině sekundy, jsou nasnímány zbývající řádky mezi již nasnímanými. Polovina vertikálního rozlišení je odeslána v první padesátině sekundy a druhá ve druhé padesátině. Při přehrávání se celý proces opakuje čímž zobrazuje celý snímek. Každá tato polovina snímku se nazývá „půlsnímek“. Efekt pro diváka je výrazný. Zaprvé, obrázek se necuká tak jako by šlo o jednoduché 25 FPS progresivní snímkování – je to proto, že pro diváka to vypadá jako by šlo o 50 snímků za sekundu. Samozřejmě, to co opravdu vidí, je 50 půlsnímků za sekundu, ale efekt je v podstatě stejný jako by šlo o 50 snímků. Pokud se podíváte na prokládaný obraz na jednu padesátinu vteřiny, to co uvidíte je pouze polovina vertikálního rozlišení. Ale vzhledem k fungování lidského oka, to co vidíte se zdá jako plné rozlišení, protože vnímáme dva po sobě jdoucí půlsnímky jako jeden snímek. Progresivně snímané video ve vysokém rozlišení mívá rozlišení 1280 na 720 bodů, označované jako „720p“, kde „p“ označuje progresivní snímání. Podobně 1080i je prokládané (interlaced) video se snímkem o velikosti 1920 na 1080 bodů. Prokládání je v podstatě jistý druh komprese. Posouvání dvou půlsnímků vytvářející dojem celého snímku zmenšuje velikost dat nutných přenést nebo uložit. Nekomprimované prokládané video má datový tok okolo Gigabitu za sekundu, bez prokládání by datový tok byl dvakrát větší. Existuje také speciální případ progresivního snímání označované jako 24p. Dvacetčtyři snímků za vteřinu.Používá se pro napodobení snímkové frekvence filmu. HDV nepodporuje 24p přímo, ale některé kamery tento mód dokáží napodobit technikou zvanou “pulldown”, kde jsou sousední půlsnímky kombinovány a opakovány pro vytvoření efektu menší snímkové frekvence. Prokládané video má ale některé nevýhody oproti progresivnímu. Je náchylné k vytváření problémů v pohybu speciálně při zpomalování videa, nebo při exportu statických snímků z videa s pohybem kamery. Ideálním formátem by bylo samozřejmě 1080p, (1920 na 1080 progresivně), ale to by znamenalo příliš velké přenosové a výpočetní nároky na dnešní technologie. Canopus technologie, je ale kompletně nezávislá na rozlišení a pokud se toto rozlišení objeví, budeme schopni ho zpracovávat.

Představte si, že točíte svatby. Rozhodl jste se, že si pořídíte kameru s HDV 1080i a Canopus HDV střihový systém. Nahráváte video a stříháte jako by šlo o standardní DV v klasickém SD rozlišení. Jediný rozdíl je, že při nahrávání jste asi věnovali více pozornosti detailům, protože HDV vám jich zobrazí více. Nyní se musíte rozhodnout jak výsledné sestříhané video dodat svatebním hostům. První volba je jasná – vytvoříte DVD. Je jasné, že video se standardním PAL rozlišením nezmizí přes noc a je to přesně to, co od vás většina zákazníků bude očekávat. Nemyslete si ale, že jen proto, že vašim výsledek je klasické DVD tak nevyžíváte výhody nahrávání v HDV. Je velmi pravděpodobné, že výsledné DVD bude vypadat lépe, než z DV. Je to proto, že Canopus dokáže konvertovat přímo z HDV do DVD formátu a díky většímu množství obrazové informace bude výsledkem MPEG komprese kvalitnější obraz. Takže i zákazník používající klasickou televizi se standardním rozlišením bude mít užitek z vašeho výběru HDV technologie. Nezapomínejte, že lidé se často na svatební videa koukají i po deseti a více letech. Takže potřebujete vyrobit i verzi, která bude odpovídat budoucím standardům. To samozřejmě není jednoduché, protože nevíme co bude videoformátem budoucnosti. Takže co jsou naše možnosti: 1. vytvořit Windows Media soubor pro prohlížení na počítači a pravděpodobně i na budoucích HD přehrávačích a 2. uložit materiál jako HDV video na pásce – nebo uložit samotné soubory na výměnných médiích. Nezapomeňte, že Canopus bude schopen pracovat s virtuálně jakýmkoliv budoucím HD distribučním formátem, takže vždy budete schopní váš materiál později převést. Nyní předpokládejme že točíte firemní video. Jako v předešlém příkladu budete pravděpodobně produkovat z vašeho HDV materiálu klasické DVD. Vaší klienti ocení odlišný „vzhled“. Grafika a grafy ve videu budou také vypadat lépe, protože veškerá grafika je Canopusem interně zpracovávána v HD – i když výsledek bude ve standardním rozlišení. A pokud budete muset použít archivní materiál například z DV, Canopus vám umožní míchat různé formáty na jedné časové ose v reálném čase bez nutnosti přepočítávání – velmi kvalitně zvýší rozlišení na požadované… Budete také exportovat verzi pro firemní webové stránky – a kvalita i v tomto případě bude lepší než z DV zdroje.

Nemusíte si pořizovat HDV. Klasické SD rozlišení s námi bude ještě dlouho. Ale HDV střihové systémy jsou zde stejně jako kamery. Takže využívejte SD tak dlouho jak chcete, ale až nadejde čas pořídit si nový střihový systém, kupte ten co umí HDV. Canopus střihové systémy perfektně zpracují vaše stávající nahrávky, a bude připraven na váš přechod k tvorbě mistrovských děl ve vysokém rozlišení, která budou vypadat perfektně i po deseti letech.